Channk

V prvé řadě, jsem člověk. Pokud bych měl vybrat nějaká adjektiva, která mě jako člověka popisují, byla by to: kreativní, optimistický a extrovertní, i když v případě toho posledního se to velmi často překlápí do introvertních dní.

Hudba hraje velkou roli v mém životě už velmi dlouho. Mé začátky sahají do předškolních let, kdy jsem spojil svou “kariéru” s folklórním souborem Radhošť a vydržel s ním až do puberty, kdy se začala projevovat moje nově nabytá láska pro punkrock. Ve svých 15 letech jsem se rozhodl folklór opustit a pořídit si kytaru… a naučit se na ni sám. Předchozí roční pokus v 9 letech s hudební školou nedopadl totiž úplně slavně, zvláště díky jednomu aspektu: nemám rád, když mi někdo do věcí kecá.

Ano, jsem tvrdohlavý a stojím si za svým. A silně. Ne, že bych se nespokojil s cizím názorem či provedením, ovšem dlouho mi trvá, než překousnu jinou cestu než tu mou. Na druhou stranu, když jsem o něčem přesvědčen, držím se toho zuby, nehty… máma i táta by mohli vyprávět, jak je málem omylo, když se jednoho dne u nás doma z ničeho nic zjevila kytara. Ovšem na rozdíl od jiných impulsivních koníčků, které odejdou stejně rychle jako přijdou, tento vydržel až dodnes.

První písničky jsem začal psát roku 2015, na tu první jsem stále docela hrdý, protože není až tak špatná, jak první pokusy bývají. Už v té době jsem do ní dokázal dát emoce, což se mě drží stále. Neumím psát muziku jinak, nejde mi to. Neumím psát pod tlakem, neumím psát jen tak pro radost, neumím psát na zakázku. Umím psát jenom, když se mnou něco pohne… a to se taky stalo.

Místo toho, abych dával najevo své emoce, ukládám si je do veršů. Lépe tak uzrají a je na ně mnohem střízlivější a vyrovnanější pohled. Lépe se pak také předávají lidem. Nejen jako nahrávky, ale hlavně jako živá hudba, kdy já jako písničkář můžu komunikovat s každým jednotlivým členem v publiku jenom pohledem. To je má největší radost, má největší síla a má největší slabost. Protože není-li divák, není Channk.

Channk však své diváky a příznivce má a díky nim je zde. Díky lidem můžu dělat to, co mě (a předpokládám podle podpory, že i je) baví a co přináší emoce do mnohdy jednotvárných dní. Dělá mi neskutečnou radost, když vím, že si byť jeden člověk pustil nějakou mou písničku, či si ji zabroukal, vzpomněl si na ni, nebo se jí třeba inspiroval.